Náš příběh

Jak to všechno začalo

Naše kniha vznikla z velké části díky paní Anně Špirudové.

V roce 2017 jsem se u ní zastavila " na besedu", protože jsem se chtěla dozvědět něco víc o látkách, vhodných pro kroje, a tradicích, které doprovázely svatební veselí. Za kým jiným zajít? Ona byla zručná věhlasná švadlena, umělkyně, po jejímaž rukama vznikaly kroje, výšivky, křestní roušky; znalkyně a arbitr vkusu, přísný strážce krojového pořádku. Ona věděla, "jak to má vypadat".

Seděly jsme u ní v teplé tmavé kuchyni, jedla jsem béleš. Začala mluvit, ale hovor se stočil jinam - k jejímu bratrovi. Ohromeně jsem poslouchala příběh, který mě zasáhnul, a bylo mi líto - navíc ve světle či tmě politické situace, která zrovna vládla - že jsem byla posluchačem jediným.

Intervaly, se kterými jsem jezdila do Tvarožné Lhoty, se prodlužovaly. Viděla jsem stále zřetelněji, že krásy krojů v běžné dny ubývá, a stejně tak východomoravského, slováckého nářečí. Vím, že vývoj nelze zastavit; přesto jsem toužila zachytit alespoň jeden z těchto momentů v této knize. Proto i vyprávění, která jsou na následujících stránkách, jsou sepsána v nářečí.

Žijeme v době, kdy - nudíme-li se - jedním klikem objednáme ubytování a letenku, sbalíme se a jedeme. Nebo si vyrazíme do divadla, kina, na koncert a zatančit. S přáteli zajdeme na sklenku a ochutnáváme mezinárodní kuchyně, nabídka je pestrá a v supermarketu se prohýbají police. Měníme zaměstnání a pozice, poněvadž možností je mnoho. Máme se dobře.

U nás ve Tvarožné Lhotě jsou lidé, kteří tu strávili takřka celý život. Fascinovalo mě to. Co celou tu dobu dělali? Čím žili? Jak na malé obci prožívali politické zvraty? Chtěla jsem odpovědi, a to nejen sama pro sebe, ale také pro všechny mladé lidi, kteří nenalézají chuť usadit se na jednom místě, nebo - stejně jako já - už nemají dědečka, který by jim vyprávěl o tom, jak to vlastně bylo.

Nechtěla jsem oslovovat lidi, kteří by byli v rámci jednotlivých obcí považováni za úspěšné či slavné. Chtěla jsem zaznamenat obyčejný život, se všemi stereotypy, smutnými událostmi i prostými radostmi, často podmíněnými politickou situací. Ne senzační vyprávění ani intimní zpovědi.

Postupně se ke mně přidali mladí lidé z Tvarožné Lhoty a Strážnice. Na slovenské straně vznikla podobná skupina. Spojovalo nás nadšení pro folklor a touha zaznamenat v přítomném okamžiku kousek minulosti. Napadlo nás naše snažení spojit, a tak porovnat, zda se životy oslovených, dnes na různých stranách straně hranice, o mnoho lišily. Společným dílem jsme vytvořili knihu, kterou držíte v ruce, a soubor fotografií všech zpovídaných.

Všem, kteří byli ochotni si s námi, někdy i dlouhé hodiny, povídat, velmi děkujeme. Jejich čas byl pro mě osobně velmi cenný.

Zjistila jsem, že slovíčko "obyčejný" u žádného z nich nebylo na místě.

Zjistila jsem, že život lze žít naplno kdekoli. Šťastný život je otázkou vnitřního bohatství. Láska k blízkým, víra v Boha, upřímné přátelství a v neposlední řadě humor patří mezi ony klíče k radostnému žití.

Zeptala jsem se jí po nějakém čase, zda by mi nechtěla povyprávět o svém životě, a ona souhlasila.

Když jsem k ní přišla a sedla si za stůl, pronesla: "Šecko ti řeknu."

Všecko mi neřekla. Po asi devadesátiminutovém strhujícím vyprávění jsme se rozloučily s příslibem, že si příště přijdu pro pokračování.

Nestihla jsem to - zemřela v březnu 2018.

Tereza Uřičařová